Výpověď, jejíž ↗komunikační funkcí je obohatit vědomí adresáta o informaci, o které mluvčí předpokládá, že ji adresát nemá, popř. i to, že by o ni zájem mít mohl. V teoriích, které nerozlišují mezi větou a výpovědí, se používá termín oznamovací věta. Jiné termíny užívané v č. gramatologii pro o.v. jsou např. vypovídající věta/výpověď (Kopečný v ✍ZČSk, 1962), deklarativní věta/výpověď (✍Běličová, 1983), asertivní výpověď (Grepl v ✍SČ, 1998), v mezinárodní lingvistice jsou nejběžnější termíny declaratives, resp. constatives. Mají (jako bezpříznakové) strukturu ↗oznamovací věty:

(subjekt) … verbum_{indikativ / kondicionál} + intonace_kadence

Užití ↗explicitní performativní formule musí být nějak situačně motivováno: Tak vám (tímto) oznamuji, že se mi narodil kluk! (překvapivost, neočekávanost, slavnostnost … sdělení); Hlásím, že rota je nastoupena k zaměstnání (hlášení na vojně) apod. Lze rozlišovat různé druhy o.v.: „oznámení“, „sdělení“, „zpráva“, „tvrzení“, „hlášení“, „klasifikace“ (Tato houba je klouzek).